Listopad 2011

Láska a svoboda

12. listopadu 2011 v 9:16 | Ariella |  Z mého světa
Přišla jsem do parku. Už dlouho na mě nepůsobil takovou nádherou a krásou. Sotva jsem vešla do stromové aleje podél cihlové zdi, zavalila mě vlna inspirace, magie, kouzel a hlubokých pocitů, které všechny jako by říkaly: "To jsem já. Sem patřím."
Procházela jsem dál. Stromy mě vítaly jeden po druhém. Skrze jejich zelené listí prosvítalo zlaté světlo večerního slunce a já cítila, jak se na mě stromy v obou řadách usmívají. Zastavila jsem se uprostřed aleje a sledovala tu nádheru, kterou společně vytvářelo zlaté světlo slunce, modré nebe, zelené lístky a stříbřité pavučiny, doprovázenou zpěvem ptáků v jejich korunách.

Pokračovala jsem až ke "svému stromu". Vzpomínala jsem na své první setkání s ním. Byl to úplně obyčejný strom, jen jeden z celé té řady v aleji, a přesto jsem tenkrát cítila, jak mě k sobě volá. Nevěděla jsem proč, ale šla jsem k němu, a když jsem si ho prohlédla, zjistila jsem, že v jeho kmeni je zezadu zabodnutý rezavý hřebík. Pomocí klíčů jsem ten škaredý hřeb vytáhla z jeho dřeva, a v ten okamžik se mezi mnou a tím původně obyčejným stromem vytvořilo nádherné láskyplné pouto. Často jsem pak u jeho kořenů nacházela drobné pozornosti, ať už nějaký barevný kamínek nebo bílé peříčko.
Byl schovaný za hustým křovím, takže kdykoli jsem se u něj zastavila, byla jsem ukryta před zraky kolemjdoucích lidí. A dnes, když jsem k němu přistoupila plná bolesti a zoufalství z nejistého pokaženého vztahu s přítelem, dotkla jsem se znovu po té době dlaněmi jeho kmene. Pocítila jsem v té chvíli tolik lásky... k té nádherné milující bytosti...
Již dříve jsem k němu přicházela se svými obavami a zraněnými emocemi. Pamatuji si, co mi tenkrát řekl.
"Pamatuj, že ať se děje cokoli, máš pod nohama stejnou půdu jako já. Silnou, neotřesitelnou a životodárnou."

Posadila jsem se na lavku a zaposlouchala se do větru v listí nade mnou. Stále jsem přitom cítila tu krásnou energii, které jsem se díky lásce toho stromu mohla dotknout. Otevřela jsem svou mysl a tiše naslouchala Svému stromu.

"Vzpomínáš, co jsem ti říkal o půdě pod našimi kořeny? Naše kořeny jsou pevně ukotveny v zemi plné síly, lásky a ohromné energie. Vítr může házet našimi větvemi, ohýbat naše kmeny nebo škubat naše listí, ale naše kořeny jsou pevné a neotřesitelné. I ty máš takové kořeny. Ať se děje cokoli, ať pochybuješ, trápíš se nebo se hněváš, tvé kořeny jsou neotřesitelné. Pochybnosti a bolestivá nejistota se podobají ohýbání tvého kmene. Máš pocit, že vítr tebou hází sem a tam, a že se nemáš čeho chytit. Ale když si budeš vědoma toho, že tvé kořeny nemůže nic vyvrátit, vůbec se nemusíš bát, že by ti ten vítr mohl nějak uškodit. Nemusíš se bát, když se tvé větve ohánějí z jedné strany na druhou.

Vítr ti tak pomáhá sfouknout staré listí. Listí, které je dávno suché, přece nemusíš živit, jen tím ztrácíš energii. Když se nebudeš bát odevzdat větru své staré listí, zanedlouho ti naroste nové, krásně zelené, plné života.
Ve tvém případě představuje staré listí tvé myšlenky, návyky, starosti, obavy, pochybnosti, a všechno to, co ti jen škodí. Ty se bojíš, že když necháš odfouknout své staré lístky, přestanou tě ostatní mít rádi. Myslíš si, že když odložíš toto listí, odejde s nimi i tvá láska a tví milovaní. To je ale úplně zbytečný strach.

Je to právě to suché listí, které ti brání naplno milovat a přijímat lásku od nich. Je to to suché listí, které tě od nich dělí. Není třeba držet si suché listí, jen aby spolu s ním vítr neodnesl něco víc. Vítr přece nikdy neodnáší zdravé listy. A jestliže je lísteček lásky tebe a tvého přítele obrostlý suchými listy, pak je samozřejmé, že pro jeho odkrytí je třeba přivolat vítr, aby to suché listí odnesl pryč. Jen se ty lístky neboj pustit ;)
Jakmile pustíš své listí, zůstanou ti jen krásné, zdravé lístky, které navíc začnou nabývat na síle a životu. Když vašemu lístečku nebudou stínit suché listy, snáze na něj posvítí světlo a poroste o to rychleji a šťastněji. Máš strach, že když necháš odletět suché listí, ztratíš VŠECHNO listí. Sama ale přece víš, že ten zelený lísteček vaší lásky tam stále je, jen ho teď nevidíš, protože ho zakrývají ony suché listy. Takže se neboj, drž se nás za ruce a nechejme společně naše suché lístky s požehnáním, poděkováním a ponaučením odletět k nebesům."

* * *

Sledovala jsem víly, jak se houpají na větvích, drží se lístečků a smějí se. Tohle místo je kouzelné. Už dlouho jsem potřebovala toto setkání. Stromy jsou opravdu tak moudré... Jsem tak šťastná, že existují! Nikdy v životě jsem se snad nedotkla tak čisté lásky, jako byla tato. Děkuji stromům za jejich moudrost, za jejich pomoc a soucit, za jejich léčivou energii, klid, štěstí a sílu. Jsem šťastná, že mohu naslouchat těmto nádherným a laskavým duším. Miluji stromy. Jejich energie je život sám.

Když jsem alejí odcházela z parku, objala jsem Svůj strom a posléze i políbila jeho kmen. Spousta lidí si asi zaťuká na čelo, ale láska, která z něj vycházela, byla tak čistá a tak krásná, že bych bez tohoto poděkování nemohla odejít. Byla jsem tolik šťastná!
V jeho koruně seděli spolu dva mladí ptáčci, kosi. V tu chvíli mi na ničem jiném nezáleželo. Opravdu - ať jsem byla schopná tomu uvěřit nebo ne - bylo mi všechno jedno. Jediné, co jsem cítila, byla ta nádhera, ty zlaté sluneční paprsky, zelené koruny stromů, skrze něž sem tam koukala nebeská modř, zpěv ptáčků a létající motýlci...
Tak jak jsem tam stála, loučíc se se stromy a celým tím nádherným parkem, který mi opět poskytl útočiště, řekla jsem si s pohledem na prozářenou alej:
"AŤ SE STANE COKOLI, TAHLE CESTA BUDE VŽDY NÁDHERNÁ."

Nebála jsem se. Byl to pocit nekonečného štěstí a naplnění. Bylo jedno, jestli mám nebo nemám přítele, jestli se mi daří nebo nedaří, jestli mám co chci, nebo nemám...
Byla to SVOBODA.
Tohle byla skutečná svoboda. Okamžik, kdy na ničem jiném nezáleželo. Okamžik, kdy jsem ŽILA, kdy jsem vnímala tu nádheru kolem, přetékající čistou esencí lásky... Po dlouhé době jsem naplno procítila přítomný okamžik a samotné žití. Bez omezení. Bez ohledu na to, zda to se mnou někdo sdílí nebo ne. Bez ohledu na kohokoli nebo na cokoli. Ten okamžik byl jen můj.

* * *

Vzpomínám si na léto před třemi roky. Byla jsem pohlcená láskou k písním Blackmore's Night, ke středověké hudbě, láskou k našemu krásnému parku, který jsem navštěvovala každý den, a především láskou ke své svobodě. Milovala jsem, kdo jsem. A mám pocit, jako bych se vrátila v čase.

V té době mi chyběl partner. Věděla jsem, jaký by se mi líbil a co bych u něj zase naopak netolerovala. Přála jsem si čistou lásku, touhu po sdílení a štěstí. Přála jsem si člověka, který by se nebál vyběhnout se mnou ven ve středověkém kostýmu.
A pak začaly taneční, našel si mě milý kluk, vzal si mé číslo na ICQ, a pak mi poslal jednu ze svých fotek. Na té fotce mu bylo 14 let a stál na dvorku oblečený v kostýmu rytíře, který si tenkrát sám vyrobil. Hleděla jsem na ten obrázek jak péro. Pak jsem zjistila, že je také ohnivé znamení jako já, že má i stejné číslo narození jako já... Tenkrát jsem si řekla: "Můj Bože, to je on!"
Také moje přání, abychom s partnerem sdíleli lásku ke kočičkám, s ním také přišlo. Psal mi, že ten rok si pořídili malého kocourka. Když mě poprvé pozval k nim domů, kocourek za mnou přišel a začal mi žužlat tričko.
Můj nový přítel měl také pokoj v podkroví a na rozsáhlé dřevěné podlaze jsme si zkoušeli kroky do tanečních. Bylo to KOUZELNÉ.

A tak si říkám, že i když se to mezi námi teď nějak pokazilo, přece jsme se našli. Že i když to vypadá jako na pokraji rozkladu, přece jen náš vztah byl vždy založen na lásce a okouzlení. Je až šokující, jak moc se toto období podobá tomu před třemi lety. Jak dokonalý odraz toho samého přichází znovu, v ten samý čas.

Musela jsem znovu objevit svoji sebelásku. Lásku ke své svobodě, k tomu, kdo doopravdy jsem. Přestat se ohlížet na partnera, na to, co se mu líbí nebo nelíbí, a prožít to, co chci JÁ.

Dotkla jsem se sama sebe, své inspirace a hlubokého já, které jsem se snažila přizpůsobit jemu. Ale on ani vztah mi nemůže nahradit tento druh lásky, které jsem dnes se svými přáteli stromy znovu pocítila a otevřela.
A kruh začíná znovu.
Dostala jsem se do fáze, kdy vítám novou lásku. Kdy jsem se odpoutala a osvobodila, dotkla se své fantazie a zamilovala se do toho, kdo jsem, se vším, co miluji. Stejně jako tenkrát před 3 lety, i letos jsem s kořeny vlastní svobody otevřela své srdce lásce. Tenkrát si pro mě můj přítel přišel.
Přijde si pro mě i tentokrát?

Teď už chápu velkou část toho všeho. Vím, jak bylo důležité, abych znovu osvobodila sama sebe a plně přijala kým jsem, bez ohledu na kohokoli jiného. Přála jsem si změnit a prohloubit náš vztah, a proto jsem musela nejprve otevřít své srdce těmto proměnám. Musela jsem přivolat vítr, aby mě zbavil suchého listí, a aby odkryl to hezké. Tehdy jsem také toužila po něčí lásce, a také jsem se musela napřed zamilovat sama do sebe. Teď už tomu rozumím.
Je úžasné prožívat stejnou či podobnou situaci po letech, kdy jsem nasbírala mnoho poznání a otevřela své vědomí. A stejně jako před lety, i teď můj život prochází řadou proměn. Ale jsou to nádherné proměny. Jsou to ZÁZRAKY. A já za ně všechny z celého srdce děkuji.

* * *