V zajetí zrcadel

25. října 2010 v 18:36 | Ariella |  Drobné psaní
Utíkala jsem, co to šlo. Míjela jsem spoustu místností a po chodbě se rozléhaly dopady mých chodidel, ale žádná z těch místností nebyla ta, kterou jsem hledala. Musela jsem už každou chvíli najít tu pravou… cítila jsem to, věděla jsem, že je blízko… Bylo to zvláštní, jako by se prolnul nějaký můj sen se skutečností a já následovala svou vědomou mysl stejně jako podvědomí - ten tichý, skoro neslyšitelný hlásek, který mi neustále připomínal, jaké škaredé věci jsem si do něj uschovala, abych si je nemusela připomínat.
Zdálo se, jako by ta dlouhá chodba neměla žádný konec. Co to mělo znamenat? Jedny dveře byly jako druhé, a přestože se místnosti lišily barvami či nábytkem, počtem oken nebo velikostí koberce, všechny mi připadaly naprosto stejné. Nezajímavé. Obyčejné. Neobsahovaly to, co jsem hledala a co jsem potřebovala najít.
Musela jsem objevit ty správné dveře již každou chvíli…
"Kde jsou?" ptala jsem se, zatímco jsem se při svém utíkání hypnoticky ztrácela v nekončící řadě naprosto stejných dveří.
Ale pak se něco stalo.

V celé chodbě zhasla světla. Neslyšela jsem nic jiného než ticho a svůj vlastní dech, rozhlížela jsem se před sebe i za sebe do všech stran ve snaze zachytit nějaké světlo, když vtom jsem v samém zmatku zakopla o vlastní nohu a upadla zády na podlahu. Najednou jsem zůstala ohromeně ležet na té studené dlažbě a s otevřenými ústy jsem užasle zírala na to, co jsem spatřila nahoře. Nebyl tam strop. Svítily tam hvězdy. Uvědomila jsem si, že náhlá tma mě natolik vyděsila, že jsem se úplně zaslepila vůči těm nejmenším světlům, která se ve skutečnosti nacházela celou dobu přímo nade mnou. Jak je možné, že jsem si toho nevšimla? Že jsem tam strop viděla, i když tam nebyl, a najednou v té největší tmě zmizel? Ale i tak to byla nádhera, sledovat ty krásné stříbrné hvězdičky…a mezi nimi - ano, přímo tam, mezi nimi - se objevily bílé dveře.
Pak jsem v jednom okamžiku znovu stála na vlastních nohách. Nevstala jsem, vůbec jsem se nepohnula, stále jsem ležela… ale celá chodba se převrátila tak, že studená zem už nebyla pode mnou, ale za mnou. Stejně tak i nekonečná řada dveří nyní nevedla zezadu dopředu, ale zdola nahoru. Bylo to tak zvláštní…
Udělala jsem jeden krok vpřed, přestože pode mnou byla propast vytvořená kolmo převrácenou chodbou. Udivilo mě, že cítím pevnou půdu pod nohama, když pod nimi nic nemám, ovšem s každým dalším krokem jsem vnímala stále rostoucí jistotu a víru, že k těmto dveřím se - i když velice podivným způsobem - skutečně dostanu.
Jejich klika se třpytila. Prohlížela jsem si ty dveře ze všech stran, ale neviděla jsem za nimi nic jiného, než hvězdné noční nebe. Zbývalo tedy jediné. Musela jsem je otevřít. S prvním dotekem, kdy jsem uchopila kliku do dlaně, se bílé, vznášející se dveře, rozzářily. Ano, to byly ty správné. Věděla jsem to. Už proto, jak byly neobyčejné. A tak jsem odložila veškeré pochybnosti a za kliku zabrala.

Ocitla jsem se ve světlé kruhové místnosti, jež byla tvořena snad tisíci zrcadel. Každé mělo jiný rám, jiný tvar a také jinou velikost, ale všechna skrývala stejnou podstatu - zrcadlovou plochu. I to sebemenší zrcátko v zaprášeném rámečku bylo stále zrcadlem. Nezáleželo na tom, jak honosné měla zrcadla rámy, jak se blyštila čistotou nebo jak velký odraz mohla poskytnout. Ve své podstatě měla všechna stejný význam.
Když jsem se otočila zpět, dveře zmizely. Netušila jsem, kam se poděly, vždyť jsem jimi právě přišla…
"Co teď?" přemýšlela jsem. Mohla bych znovu zkusit upadnout na podlahu, napadlo mě, ovšem teď už jsem se díky předchozí zkušenosti nedívala jen za sebe a před sebe, ale i nahoru a dolů, a tak nebylo nic takového zapotřebí. A vida, na zemi, přímo v jejím středu jsem spatřila napovídající vyobrazení - překrásné zrcadlo… s klikou.
Znamenalo to tedy, že některé ze zrcadel skrývá dveře? Vlastně to nemohlo znamenat nic jiného, a také jsem tak nějak tušila, že bych se měla do každého zrcadla alespoň jednou podívat. Času jsem měla dost, přestože jsem nevěděla, zda se nacházím v nějakém snu nebo podivné skutečnosti. Přišla jsem tedy k zrcadlu, které se objevilo na místě místo dveří, jimiž jsem přišla, a podívala se do něj.

K mému obrovskému překvapení mi však neukázalo to, co jsem očekávala. Vlastně mě to přímo vyděsilo. Osoba v zrcadle vypadala úplně stejně jako já, měla stejné oči, vlasy, obličej, i oblečení… ale tvář měla zkřivenou vztekem.
"Co to má být? Tohle jsem já?"
Můj odraz v zrcadle se místo odpovědi jen dál vztekal. Ale i přesto se hluboce dotkl něčeho ve mně samotné, něco, co mě velice zabolelo a přinutilo mě dál sledovat svůj navztekaný odraz. V jedné chvíli jsem tam místo něj zahlédla svého někdejšího kamaráda… a moje srdce se přitom otřáslo nánosem hněvu, který jsem k němu od jisté doby cítila.
"Proč jsi to udělal?!" vykřikla jsem. "Proč jsi mi to ty blbečku udělal, když jsi věděl, že mi to ublíží?!"
Skoro jsem měla chuť mu jednu vrazit. Ale pak se něco zlomilo.
"Promiň… jen mě to mrzelo, to je všechno. Mám tě pořád moc ráda."
V zrcadle se znovu objevil jen můj odraz. Ale osoba v něm už se nevztekala. Nevypadala právě šťastně, ale její hněv se vytratil. Pak se ke mně otočila zády a zmizela. Sama jsem moc nerozuměla tomu, co se to vlastně přihodilo, ale pocítila jsem vlnu obrovské úlevy. Neobjevila se přede mnou žádná klika, ani náznak nějakého východu, věděla jsem však, že tak velké množství zrcadel se tady určitě nenachází jen proto, abych odešla hned tím prvním, které si vyberu. Přijala jsem tedy roli, kterou jsem měla sehrát v této místnosti, a postoupila o krok dál, k dalšímu zrcadlu.

Stejně jako u předchozího zrcadla, i v tomto jsem uviděla odraz své osoby, ovšem na rozdíl od mého vzteklého odrazu se přímo topil v slzách. Bylo to učiněné neštěstí. Mezi vzlyky a polykáním slz však také něco povídal.
"Proč jsem na něj křičela?" zoufala si dívka v zrcadle. "Vždyť za to vlastně ani nemohl… Proč jsem tak pitomá? Proč ubližuju lidem? Jsem tak hloupá, nestojím ani za pohled!" a pak se znovu zhroutila a usedavě plakala.
Nenapadlo mě nic lepšího, než k ní promluvit.
"Nemyslím si, že bys byla hloupá. Každý dělá chyby. Je to normální… a lidské."
Nešťastná osoba v zrcadle si otřela slzy a po chvíli si odhrnula z tváře mokré vlasy.
"Nemusíš se snažit… já vím, že jsem to pokazila! Jsem hloupá! A ty se mě nesnaž přesvědčovat o ničem jiném!" křičela na mě. Pak se ke mně obrátila zády, ale nezmizela.
Možná jen potřebovala více času…

Pokračovala jsem dál. Odraz v následujícím zrcadle se usmíval… ale něco v tom úsměvu se mi nelíbilo. Nevěděla jsem přesně, co to je, ale cítila jsem, že to není ten pravý úsměv od srdce. Toto zrcadlo mělo překrásný zlatý rám, zdobený všelijakými šperky a kameny, a možná proto se osoba naproti mně tvářila tak vznešeně… a pyšně.
"Nemusíš nic říkat." vypadlo ze mě, ještě než dáma stihla otevřít ústa. "Ty budeš moje Pýcha, je mi to jasné."
Můj odraz se zatvářil ještě více samolibě. Skoro jako by měl radost z toho, že jsem ho hned poznala a oslovila, nebo ho možná naopak těšil jen jeho překrásný rám. Přemýšlela jsem, co s tímto odrazem udělat. Očividně mi každé zrcadlo ukazovalo jednu z částí mé osobnosti, aby mi ji mohlo připomenout. Ale u tohoto mi vlastně skoro nic nevadilo - až na ten nepříjemný povýšený úsměv.
"Já ti tu pusu narovnám, to se neboj!" řekla jsem svému odrazu rázně, a ten se náhle přestal usmívat. Tvářil se dotčeně, ale přitom neřekl ani slovo, aby se nějak hájil, přestože bylo vidět, jak rád by to udělal.
Hovořit se svou pýchou bylo zvláštní. (Ostatně, co tady nebylo zvláštní?) Na rozdíl od předchozích úkazů jsem nevěděla, co bych měla udělat.
A pak jsem to jednoduše udělala.
Strhla jsem pyšnému zrcadlu jeho rám. Postupně jsem ho rozbíjela o podlahu na stále menší kousky, až do chvíle, kdy rám prostě zmizel. Můj odraz se již nesmál. Díval se na mě, jako bych se dopustila něčeho naprosto odporného, ale nějak jsem mu nedovolila, aby ve mně vyvolal jakékoli pocity viny.
Vtom se ze zrcadla, které jsem pozorovala předtím, ozvalo další zoufalé vzlykání. Ve stejný okamžik se však můj pyšný odraz zadíval stejným směrem… a vstoupil do zrcadla nešťastné dívky. Odrazy stály naproti sobě; Pýcha jako by měla panický strach z Viny, kterou viděla přímo před očima, a stejně tak se Vina roztřásla, když spatřila Pýchu.
A pak, jakkoli to bylo neuvěřitelné, si tyto dva odrazy podaly ruce. V tutéž chvíli se v obou zrcadlech objevily osoby, z nichž vyzařovala vyrovnanost. Uvědomila jsem si to, co mi chtěly říct - jak jednání z pýchy způsobuje pocity viny, a pocit provinění zase probouzí strach z pýchy. Po tomto uvědomění se obě osoby otočily zády ke mně a zmizely.

Procházela jsem kulatým sálem dál a dál, ohromeně i nadšeně zároveň jsem se potýkala s nejrůznějšími částmi své osobnosti, častokrát i s těmi, o kterých jsem dosud ani nevěděla. Mezitím jsem si ale povšimla něčeho naprosto dokonalého - kdykoli jsem narazila na odraz, který měl něco společného s těmi předchozími, a dokázala jsem jeho podobnost nebo příčinu najít a vidět, pak prostě zmizel… a spolu s ním i všechny další odrazy, které vycházely ze stejné příčiny. Pokud jsem pochopila, jak spolu souvisí některé odrazy, nebylo pro mě nijak těžké poznat i ostatní, které měly stejný původ, a možná proto také potom mizely i všechny další - bylo zbytečné mě zkoušet z něčeho, co už jsem překonala.
Postupně jsem díky tomu nechala zmizet stovky svých vlastních odrazů, poznávala jsem všechny své stránky včetně těch skrytých, a zanedlouho jsem se již ocitla u posledního zrcadla.

Přistoupila jsem k němu a napjatě jsem čekala, co mi ukáže. Poněvadž skutečnost, že odraz v tomto zrcadle nezmizel, naznačovala, že jsem stále ještě neviděla všechno. Když jsem pohlédla na lesklou plochu posledního zrcadla, uviděla jsem jen sama sebe, jak se na sebe dívám. A jak se usmívám. Tohle jsem byla já!
Zrcadlo mělo pravdu - toto jsem ještě nikdy neviděla. Nikdy jsem ještě neviděla svou pravou osobnost, aniž by byla obalená a zkreslená mými všelijakými vlastnostmi a návyky. Bylo to úžasné! Tohle jsem byla skutečně já, a také jsem si uvědomila, že s každým pohledem do své vlastní duše skrze své odrazy jsem jednotlivé součásti své osobnosti postupně přijala. Přijala jsem sama sebe, se všemi svými hezkými i méně hezkými stránkami, a v posledním zrcadle jsem konečně uviděla sebe samotnou, takovou, jaká hluboko uvnitř skutečně jsem.

A pak se zrcadlo proměnilo v krásné skleněné dveře a já uchopila kliku do dlaně. Ještě naposledy jsem se rozhlédla po zrcadlové síni a plná radosti a vděčnosti ke všem zrcadlům jsem vyšla z místnosti ven.
Jakmile jsem za sebou dveře zavřela, stála jsem znovu v té podivné, nekonečné chodbě plné dveří. Byla však plná života. Trochu zvláštním způsobem - pobíhaly po ní všechny moje odrazy a mávaly mi, zdravily mě, a každý z nich si zabral jednu z místností dlouhé chodby. A když každý z mých odrazů nalezl svůj vlastní prostor, najednou se celá chodba prozářila bělostným světlem všech dveří, které již nebyly obyčejné a nezajímavé. Každé dveře byly najednou něčím jiné a jedinečné, a já tou chodbou procházela naprosto okouzlená. Potom jsem objevila další skleněné dveře na konci chodby, ohlédla jsem se za spokojenými odrazy své osobnosti, a vrátila se domů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vera Vera | Web | 19. července 2012 v 13:32 | Reagovat

To byla tak nádherná povídka! opravdu to na mě zapůsobilo! to jak se dívala na samu sebe do zrcadla, jak viděla před sebou všechny svoje "stránky" a pocity!
a předposlední odstavec byl jedním slovem...dokonalý!!! :)

2 afro afro | 3. června 2015 v 12:59 | Reagovat

krásné škoda že to není knížka :(*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.