Otevřené oči

25. října 2010 v 18:22 | Ariella |  Svět víl
Už několik dní mě topily mé vlastní myšlenky. Začalo to nenápadně, a přesto tak nějak zákeřně. Ani jsem se nenadála, a z těch několika nevinných myšlenek vznikla záplava pochybností, obav a strachu ze ztráty. Na tohle bych si měla dávat pozor. Přece jen se už znám docela dobře a vím, že svým vlastním myšlenkám dost často podléhám, i když si to zprvu neuvědomím.
A protože také vím, že jsou to jen myšlenky a že je mohu změnit, rozhodla jsem se přivolat si na pomoc víly.

Už dlouho jsem nezavítala do našeho překrásného parku. Když jsem tam vstoupila a spatřila, jak se všechny stromy zbarvily do žlutých, oranžových a zlatých barev, bylo mi to až líto, že jsem tam nechodila častěji, dokud bylo příjemnější počasí.
Zůstala jsem stát pod závěsy zlatých větví a poslouchala déšť, který dopadal na listí i louky v parku. Byla jsem tím tak okouzlená, něco nádherného a léčivého se dotklo hluboce mého srdce a z očí mi vytekly slzy úžasu. Byla jsem v parku sama, protože pršelo, lidé si řekli, že je škaredé počasí a zůstali doma. Možná bylo škaredé - v zašedlých městských ulicích, kde je možná jeden uměle vysazený stromek a kde kromě mokrých chodníků a dlažby není k vidění nic jiného... Ale tady, v tomto překrásném parku, jako by byl úplně jiný svět, déšť tady byl něčím nádherným a naprosto kouzelným, dodával stromům čerstvý vzduch a kapky vody na každý lísteček...

Jako bych celou dobu nosila na nose nějaké zašpiněné brýle, které mi zkreslovaly a kazily pohled na věci okolo mě... Ve všem jsem najednou viděla tolik krásy a čisté energie, až mě to samotnou překvapilo. A tak jsem tam jen stála a s vlhkýma očima se dívala do korun stromů, žlutých jako sluníčko, a naprosto od srdce jsem se smála, v duchu i nahlas, jen z toho, jak je svět nádherný...
Neměli bychom na to zapomínat..

Tak jak jsem vešla do parku utopená ve vlastních myšlenkách, vycházela jsem zahalená závojem přírodní energie... a vílích kouzel :) Bylo to tak dokonalé a tak prosté - stačilo přijít do parku, kde je kousek přírody a živých rostlin, ptáčků... Zjistila jsem, že vůbec nezáleží na tom, jestli svítí slunce, prší, sněží nebo padají trakaře, ani na tom, jestli tam hodiny vysedávám a čerpám energii, nebo tam postojím pět minut, či tudy pouze projdu. Důležité je, že tam JSEM, nezávisle na tom, jak dlouho.
A na rozloučenou jsem měla cestu vysypanou krásnými zlatými hvězdičkami :)

...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.