Koncert Blackmore's Night

10. září 2010 v 12:51 | Ariella |  Z mého světa
Už půl roku jsem se těšila tak moc, jak to jen bylo možné. Stejně tak se mnou i Kuba, Ivanka a Tonda, kteří se na naši výpravu do Prahy přidali. Koncert folk-rockové skupiny Blackmore's Night - to bylo pro nás něco nadpozemského, neuvěřitelného a... nedosažitelného. A pak jsem viděla datum koncertu a mamka jen tak prohodila, že jako dárek k mým dvacetinám by to mohlo být fajn. Hleděla jsem na ni s otevřenou pusou :D
A tak jsme koupili lístky. Čekalo nás další velké překvapení - když jsme dali vědět, že budeme mít na koncert středověké kostýmy, dostali jsme místa v prostřední části sálu, v druhé řadě a přímo před pódiem!

Najednou to bylo tady. Zrušila jsem zkoušku z anorganické chemie, abych si ušetřila stres a mohla se naplno těšit na koncert. Poté, co jsme se konečně dostali na nástupiště (9 a 3/4 :D), nastoupili jsme do expresu (spěšný vlak do Bradavic :D) a vyjeli na výpravu do velkoměsta. Cestou jsme projeli několik tunelů vykopaných skrze pohoří, takže změny tlaku zanechávaly těžké následky na mém sluchu... ale během dne se to potom zase vyrovnalo :)

Cesta do Prahy :)


V Praze jsme se rozdělili na dvojice. Ivanka s Tondou šli někam spolu, zatímco já a Kuba jsme se vydali do centra města, aby Kuba mohl rozvinout své průvodcovské a vševědoucí schopnosti a ukázat mi nejdůležitější místa v našem hlavním městě :) Vydali jsme se k orloji, kde nám nabízely dvě anglicky mluvící paní společnou fotografii (ti cizinci jsou všichni tak příjemní a srdeční :)) a když jsem snědla několik kakaových buchtiček a slaninových brambůrků, pokračovali jsme v cestě ke katedrále sv. Víta.
Chvíli trvalo, než jsme vyšlapali otřesné schody vedoucí až nahoru, a než jsme našli vchod do katedrály. Svěcená voda měla velmi uklidňující i povzbuzující účinky :) Kvůli obrovskému množství turistů jsme si však jen prohlédli krásná okna a mazali zase pryč.
Debata na lavičce v podzimním chladu byla výjimečná, přestože by jindy byla naprosto obyčejná. Patřila zkrátka k našemu výletu :) Poté jsme se vydali na Karlův most a se slinami i v uších jsme hleděli na krásné šperky a věci, které tamější obchodníci vyráběli. Kuba mě provedl i uličkou plnou matriošek, které byly na Prahu dost otřesné, když jsou typické pro Rusko.
Kolem šesté hodiny jsme se vydali na metro, párkrát jsme přestoupili a stáli jsme před Kongresovým centrem - místem konání koncertu naší milované a zbožňované skupiny. Když jsme vstoupili dovnitř a zahlédli nějakou slečnu v krásných středověkých šatech, rozhodli jsme se, že si oblečeme naše kostýmy.

Kuba v kostýmu :)

Po osmé hodině nás konečně pustili do sálu (poté, co mi sekuriťáci zakázali foťák a donutili mě ho zanést do šatny z důvodu zákazu pořizování audiovizuálních záznamů) a před námi se zjevilo krásné osvětlené pódium se spoustou dekorací, vyzdobené kameny, rostlinami a kulisami hradeb, a zanedlouho řadami v publiku začal procházet dudák Albert, který nás přivítal několika písněmi, u kterých si hrál jak na dudy, tak i na niněru.
Lidé stále ještě přicházeli, nicméně my s Kubou, Ivankou a Tondou zírali za jednu z kulis, kde jsme několikrát zahlédli Ritchieho Blackmore - rockovou legendu a manžela zbožňované a dokonalé zpěvačky Candice Night. Po půl hodině jsme se dočkali. Na scénu naběhli minstrelové (hudebníci) a nakonec také samotná Candice. Byla překrásná, milá a nadšená, a my jsme zírali a nemohli jsme uvěřit tomu, že je tam na tom pódiu opravdu vidíme. Uvítali nás oblíbenou skladbou Locked Within A Crystal Ball, a poté i slovně.

Candice



Stále jsme nemohli věřit tomu, že tam opravdu jsme. Ale když po dalších (skvělých!) skladbách zahráli World of Stone, začaly mi téct slzy z očí - ta atmosféra se nedala nijak popsat, šlo ji jen cítit. Zvuk byl perfektní, andělský hlas Candice byl naprosto dokonalý a plný nádherné mystické energie, a Ritchie spolu s minstrely tomu dodávali naprosto dechberoucí hudbu. World of Stone mě naprosto spoutala svým kouzlem. Když se ke konci za kulisami objevovaly blesky, tak mi těch slz teklo z očí snad tisíc... a myslím, že jsem nebyla jediná. TOHLE musí člověk ZAŽÍT.


...


Celý koncert byl prodchnutý jak magickou energií, tak radostí a veselím, které zpěvačka i její doprovod vysílali celému sálu. Vtípky a milé komentáře Candice a Ritchieho ("We have a baby... Sleeping like mummy and drinking like daddy :P ") střídaly vtipné scény minstrelů, dokonce při hraní písně Toast to Tomorrow zanechala Candice zpěvu, rytmus pokračoval a vynořil se klávesista s blonďatou parukou a do rytmu středověké písně začal hulákat "Raa-maa-ra-ma-maa, laa-laa-ola-laa" a společně vytvořili dokonalou parodii na Lady Gaga :D
Publikum tleskalo a výskalo a my jen nestačili zírat, kolik veselí dokážou hudebníci způsobit :D

Když začala Candice zpívat All The Fun Of The Fayre, několik slečen a mladých mužů vyskočilo z první řady a začalo tam tancovat. Zpěvačka měla velkou radost, chválila je a vyzývala i nás stále sedící, abychom také tančili :) A my se přidali. Stáli jsme PŘÍMO U PÓDIA a Candice byla od nás jen metr nebo dva. Jako bychom před sebou měli anděla a jen na něho zbožně hleděli... a ono tak vlastně i bylo. Následovala i píseň Home Again, u které jsme tam tancovali a skákali, zatímco Candice nám střídavě přibližovala mikrofon, když jsme hulákali společnou pasáž "Oh, it's good to be back home again!!"
A k tomu všemu potom zahráli i naši(!) nejoblíbenější a nejmilovanější píseň Fires At Midnight, která nám doteď zní v uších. Nevěřila jsem tomu, že stojím přímo před úžasnou a překrásnou zpěvačkou a že se v jednom momentě vydala přímo k nám a stála asi třicet centimetrů od nás!
Přestože nás chvílemi napadali "security gorillas" s tím, že se máme stáhnout, protože ostatní lidi přes nás nic nevidí, užili jsme si ty momenty pod pódiem tak moc, jak jen to bylo možné.
Přidala se mezi nás také malinká starší paní s berličkou, opřela se o pódium, radovala se s námi a pořídila ty nádherné fotečky, které můžete vidět v galerii :)

Candice

Když se přišel konec koncertu, všichni jsme tleskali, přestože jsme za těch pár hodin tleskání měli už ruce ve stavu, jako bychom týden dělali s motykami v dole, a zatímco Candice podepisovala lidem plakáty, kytarista v úžasném kloboučku podával lidem ruce na rozloučenou - a mezi těmi šťastnými jsme byli i MY!!! :)
Ano, podal mi ruku Sir Robert of Normandy! :)

Cestou zpátky jsme skučeli, neboť hodina dřepění před pódiem u zpěvačky si vyžádala svou daň, ale přesto jsme do metra úspěšně nastoupili a vydali se na nádraží na noční vlak. Protože jsme měli hodinku volno, šli jsme s Kubou ven a sledovali noční pražské nádraží, debatovali, a když nám ta hodinka utekla, nastoupili jsme do nočního expresu, natáhli se, a zatímco Kuba lehce bděl (aby nás náhodou nějací jiní Češi neokradli) já usnula jako dřevo - s písněmi, které stále zněly po celou dobu v mé hlavě.
Po návratu do Olomouce jsem si připadala jako po opici - Kuba mě probudil zrovna v nejtvrdší fázi spánku :) Venku pršelo jako už dlouho ne, ale přesto jsme došli až k němu, umyli si nohy (z dobrého důvodu :D) a konečně usnuli.

Bylo to úžasné... nádherné... nepopsatelné...
A perličkou na konec bylo zjištění, že jsem Kubovi v jeho pokoji zanechala na památku své smradlavé ponožky :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.