Brána do říše přírodních kouzel

14. září 2010 v 23:18 | Ariella |  Svět víl
Žily byly dvě kamarádky, které se rozhodly vyjít si do přírody na procházku. Nebylo třeba chodit moc daleko, když hned poblíž bylo krásné klidné místo na břehu řeky... a tak se svalily do měkké trávy, natáhly si na ni deku a pozorovaly slunečné modré nebe bez jediného obláčku.
Když zavřely oči, poslouchaly zpěv ptáků, šumění tekoucí řeky, vanoucí vítr a čmeláky v malých kvítečkách okolo naší deky. V takovém krásném uvolnění přestaly mít pojem o čase. Najednou jako by se ocitly v nekonečnu.. v nádherném uvolněném nekonečnu, kde vše plyne samo tak, jak je to dobře.

Po několika hodinách slunění a odevzdávání se přírodnímu okouzlení, se dvě kamarádky vydaly do místního parku. Posadily se na lavičku a prohlížely si knížečku s obrázky víl, skřítků a lesních mužíčků, až je okouzlil růžový kvetoucí strom, jenž se zdál být přímo pohádkovým vílím stromem...



Nemohly odolat doteku jeho kůry, ani jeho růžovým lístkům, z nichž se některé snášely do trávy jako snížek. Pokládaly do lístků malinkaté šišky a jiné suché plody opadané ze stromů... A jak tak sbíraly spadané lístky, začaly vidět mnohem více krásy, než kdy předtím. Přiblížením jejich očí do malinkého světa mezi stébly trávy se před nimi zjevily úžasně prokreslené detaily těch nejmenších bytůstek, jakými byli mravenečkové, drobné mušky, včelky i čmeláci. Obdivovaly spolu s malými obyvateli parku krásy rozkvetlých sedmikrásek, pampelišek i dalšího kvítí, zatímco ve svých srdcích vítaly stále více lásky - ať už ke kouzlu přírody, samy k sobě, nebo ke všemu živému na této překrásné planetě.


"Ta plastová lahev by tam ale být neměla." řekla první dívka své společnici a namířila si to k lahvi pohozené u stromu opodál. Jakmile ji hodila do koše, cítila se svěže a spokojeně, neboť právě udělala něco hezkého pro své malé společníky. Broučkové, mušky i motýlci mohli v této nedbale pohozené lahvi naleznout svoji smrt, vždyť je to pro ně vlastně past, ze které už by se třeba nedostali ven...
Dívka přemýšlela nad tím, jak hluboký smysl se skrývá v tak obyčejném zvednutí lahve ze země a vyhození do koše... Přemýšlela také nad důvodem, proč ji nevyhodili lidé, kteří ji v trávě nechali, když koš stál pouhých pět metrů dále.
A jak se tak s myšlenkami navracela zpět ke své kamarádce, uviděla na zemi v trávě malinké bílé peříčko.
"Mají radost!" pověděla jí kamarádka, když peříčko uviděla také. "Jsou rádi, že jsme jim pomohly. A víš co? Já jsem tam mezi listím našla pětikorunu!"
Byla to znamení vděčnosti? Měla to být odměna za pomoc obyvatelům tohoto přehlíženého lučního světa? Jestliže ano, pak byla projevena vskutku neuvěřitelným a milým způsobem :)


Kamarádky se procházely okolo stromu, který svým vzhledem a spoustou dutin připomínal pohádkové schovávanky pro malé skřítky nebo zvířátka. Okolo něj byla opadaná kůra a mezi kousky kůry rostlo několik drobných hříbečků.
"Tady oni určitě bydlí." pousmála se jedna z dívek, při vzpomínce na obrázky skřítků v knížce, kterou si prohlížela na lavce.
"Pojď se sem podívat!" zavolala na ni druhá. "Tomu nebudeš věřit!"
V trávě byl schovaný lesní mužíček!
A ne jen tak ledajaký - byl to skutečný lesní mužíček, přesně jako z pohádek a obrázků z knížek.


"Oni nás tady vítají!" zvolala nadšeně a její kamarádka se do onoho úžasu ponořila zrovna tak.
"To je úžasné! Jsou tady! Jsou tady všude kolem nás..."
Víly, skřítkové i lesní mužíčci se pousmáli. Přece jen nalezli hodné lidské bytosti, které se jich nebojí a které se s nimi rády podělí o štěstí z krás přírody...

* * *
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Terry Terry | Web | 28. října 2010 v 7:44 | Reagovat

máš opravdu moc hezký blog

2 Ariella Ariella | 28. října 2010 v 12:48 | Reagovat

Děkuji moc :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.