Září 2010

Štít víry

27. září 2010 v 18:10 | Ariella |  K zamyšlení
Dnes mi napsala má kamarádka docela nepříjemnou sms. Když jsem tuto zprávu otevřela, připadala jsem si, jako by mi někdo dal ránu do břicha. Vzápětí jsem se ale pousmála a pocit nemilého překvapení začal odeznívat. Jako by se ona imaginární rána odrazila ode mě pryč.
NEVZALA JSEM SI TOTIŽ NIC Z TOHO OSOBNĚ.

Mnohokrát jsem měla příležitost naučit se odolávat cizím názorům, které vycházejí pouze z toho, jací tito lidé jsou a čemu věří. Mnohokrát mě to stálo spoustu bolesti a energie. Ale dnes mohu říct, jak dokonale mi tyto zkoušky pomohly k udržení vlastní spokojenosti a odolnosti vůči názorům ostatních. Ano, kritiku, která mi má něco říct a která má nějaký důvod, tu uznávám a dovedu ji přijímat. Pokud mě chce ovšem někdo napadat, svalovat na mě vinu za kdeco všechno a neustále mě srážet, jen proto, že se prostě nenechám využívat, ať si to zkouší. Dnes mohu se vší hrdostí prohlásit, že kouzlo lásky a víry naplnilo mé vědomí a osvobodilo mě od zbytečného trápení.

Je pravda, že takováto sms zpráva člověka zamrzí, hlavně když ví, že udělal, co bylo v jeho silách. Ale bylo to její přesvědčení, její názor, a když cítila potřebu mi ho napsat, tak prosím. Nijak mě to netrápí. Spíš nerozumím tomu, proč mi něco takového napsala zničehonic, když ještě před pár dny bylo všechno v pohodě.
Pomáhala jsem jí celý rok, aby se zbavila toho, co jí ubližuje, otevřela se novým věcem a celkově proměnila svůj život k lepšímu. Výsledek? Obviňuje mě, že kašlu na přátele a ty, kteří potřebují pomoc, odpálkuju. A že jí zdaleka nepřipadám tak silná, jak o sobě prý všude tvrdím.
Ale já jsem silná :) Poznala jsem své světlé i tmavší stránky, přijala jsem svoji vnitřní sílu a naučila se ji přiměřeně využívat pro dobro své i ostatních lidí.
Pomáhala jsem jí dlouho, neustále, kdykoli napsala, ať za ní přijdu, přišla jsem. Kdykoli chtěla o víkendu na návštěvu, zůstala jsem doma. Chtěla přijít, když ji trápil otec, šla jsem jí naproti. Ale ona nikde. Celé víkendy jsem čekala doma, a ona mi v neděli večer napíše, že to nestihne.
A jakmile se osvobodím a přestávám na ni plýtvat svou energií, obviní mě ze sobectví a nedostatečné péče o přátele.

Mám ji ráda, vím, že to má těžké a věřím, že se z toho jednou dostane. Prozatím, jak to tak vypadá, chce být sama. Napsala, že mě ve svém životě nepotřebuje. Tak ať. Nevadí mi to. Přestože mě mrzí, jak sama sobě odpírá pomoc a omezuje se čím dál víc, je to její volba a její rozhodnutí. Já ji respektuji, stejně jako její názory a volby.
Ale pokud se rozhodla stát, já se tentokrát rozhoduji jinak.
Já půjdu dál.
A to se vší tou nádhernou a pevnou vírou, že vše na naší božské cestě je překrásné a ozářené andělským světlem :)

...

Nemusíš tomu rozumět... Jen věř...

16. září 2010 v 0:25 | Ariella |  Víla Zvonilka :)
Tak jsme se s Andulkou podívaly na nový film o víle Zvonilce. Byla jsem nadšená - a ona snad ještě víc, neboť obě milujeme víly celým srdcem, s radostí se noříme do jejich kouzelného světa, a to jak v představách, tak i třeba v našem parku :)
Koukat se na film/pohádku s malým dítětem je úžasné. Nemusíte se ohlížet na to, jestli někdo sleduje, jak se smějte nebo brečíte, a naprosto upřímně a s láskou všechny pohádkové radosti i strasti sdílíte s malým okouzleným človíčkem. Můžete popustit proud slz, když se holčička loučí se svou vílou (třebaže se po chvíli vrátí zase zpět), stejně jako se můžete řechtat na celé kolo, když cvrček vykukuje z hodin - dítě vedle vás se směje s vámi a má z toho nepopsatelnou radost :)

...


Svět víl je opravdu kouzelný, ať už věříte, že existují a nebo je považujete za pohádkový výmysl. Tak jako tak, je úžasné se odpoutat od našeho pozemského a omezeného přemýšlení, zapomenout na starosti, tíhu a trápení, které v sobě nosíme kvůli těžké energii našich měst i lidí kolem nás, a odevzdat se radosti, především když jsme ve společnosti malého nadšeného človíčka, který by si přál být vílou a nebojí se to skrývat, ať si ostatní myslí cokoli.

Někdy mě napadá, proč si z dětí nevezmeme příklad? Říkají nahlas úplně všechno, protože vůbec nepřemýšlí nad tím, jestli se někdo urazí nebo jestli si to vezme osobně - prostě to tak vidí, a tak to taky vysloví. Jejich pravdivá slova oplývají kouzlem upřímnosti, ale dospělí, místo aby děti podporovali v jejich čisté a jasné pravdomluvnosti, ještě jim za to vynadají, že "to se neříká" a "paní se bude zlobit". Pak se nemají děti učit lhát, když je to sami dospělí naučí...

...

Nový film o víle Zvonilce nádherně ukazuje, jak kouzelné je přátelství mezi vílami, jak čistě a otevřeně vidí děti kouzla okolo sebe, a jak je naopak pohled dospělých omezený a předpojatý. Příběh je oproti předchozím dvěma dílům jiný v tom, že ukazuje vzájemný vztah mezi vílami a lidmi - a také mezi samotnými lidmi. Celý film je krásný, a moc se mně i mé malé sestřičce líbil (i když byl v angličtině a skoro ničemu nerozuměla). Myslím, že dospělí by si mohli vzpomenout, jaké to je být dítětem, zapomenout na všechno, co dospělost obnáší, a znovu se otevřít té dětské radosti a okouzlení ze všeho barevného, hezkého a milého. A sdílet svá okouzlení s malým človíčkem po boku - to je jedna z nejkrásnějších cest, jak své srdíčko znovu otevřít potěšení, které nám tento svět může přinést, když se oprostíme od omezených názorů a posuzování toho, co je v rámci normy a co je nepřijatelné, nebo co je a není normální.
Jednoduše se radujte, bez ohledu na to, co si někdo myslí :)

I. Brána je ti otevřena

14. září 2010 v 23:25 | Ariella |  Astralonie
Ve spoustě mraků, přes něž nebylo nic vidět, se proháněl jemný vítr, který každého podobného návštěvníka, jako jsem byla já, pohladil po tváři. Pohrával si s mými dlouhými vlasy i s mým lehkým šatem, červeným jako rubín. Rozhlížela jsem se kolem dokola, nad sebe, pod sebe, ale všude se vznášely pouze bělostné oblaky unášené nebeským vánkem. Bílé schody, po nichž jsem vystoupala až sem nahoru, se také vznášely. Vlastně jsem ani nevěděla, jak jsem se na ně mohla dostat, ale v tu chvíli mi to vůbec nepřipadalo zvláštní. Bylo to úžasné stát na letících schodech a sledovat překrásnou bránu, která svým třpytem osvětlovala celou oblohu.

Vystoupila jsem na poslední, nejvyšší schod. Dál už schody nevedly. Přesto mi však k bráně chybělo ještě docela dost kroků.
"Jak se k ní mám dostat?" přemýšlela jsem.
Vtom se za mnou něco mihlo. Bylo to taky bílé, skoro jako všechno, co se kolem mě nacházelo, ale tohle téměř svítilo.
"Neboj se." ozvalo se z mraků pode mnou.
Byl to nádherný hlas, zněl úplně jinak než ty, které jsem znala ze světa dole... Rozechvíval moje srdce, moje pocity, probouzel ve mně tolik lásky, kolik člověk žijící na zemi nemůže nikdy pocítit... A najednou jsem se ničeho nebála. Stačilo pár slov. Už od tohoto okamžiku jsem věděla, že ten, kdo na mě promluvil, je jedna z nejlaskavějších duší na celém světě.

"Jsem rád, že ses rozhodla přijít."
S těmito slovy se přede mnou zjevil nádherný jednorožec. Uprostřed čela mu vyrůstal stříbřitý roh a jeho kouzlo podtrhávala i překrásná hříva a ocas, oboje husté a rozevláté, jako by se předtím také nechal unášet větrem. Byl celý sněhově bílý s výjimkou stříbrných kopyt a zářivých modrých očí. Tak svítivou modrou barvu jsem ještě nikdy neviděla.
"Dovol mi, abych tě přivítal u brány do našeho světa - světa poznání, lásky a pravdy. Rozhodneš-li se pokračovat dál, rád budu tvým průvodcem, přítelem a pomocníkem." Přistoupil ke mně na bílou plošinu, která završovala schody.
"Tak moc bych chtěla vidět váš svět!" povzdechla jsem si. "Jenže nevím, jak se k té bráně dostat. Těch schodů je málo."
"To, že tu chybí pár schodů neznamená, že nemůžeš jít dál. Má ti to naopak říct, že teď už se dostaneš kamkoli, aniž bys potřebovala schody."
"Jak to mám ale udělat?"
"Vzlétni."

Chvíli jsem jednorožce nechápavě pozorovala, ale pak se přímo před plošinou vynořil hustý bílý oblak. Bosou nohou jsem se ho dotkla a k mému úžasu jsem zjistila, že je hebký jako vata, ale i velmi pevný - tak, že se po něm dalo chodit. Jednorožec se pousmál.
"Nikdo nevzlétne hned. Malá vylíhnutá ptačí mláďata také neumí hned létat. Ale vždy se najde někdo, kdo tě létat naučí. To si pamatuj."
A to jsem si taky zapamatovala. Jeho slova mi zněla v hlavě během letu směrem k bráně. Čím víc jsem se k ní přibližovala, tím lépe jsem mohla vidět, že je ve skutečnosti celou dobu otevřená.
"Vypadala zavřená jen proto, že byla velmi daleko. Koleje taky vypadají, že jsou v dálce spojené, a přitom jsou stále stejně daleko od sebe. Díky tvému rozhodnutí projít branou na další cestu se jí můžeš přiblížit. Když si vytyčíš nějaký cíl, vždy se najde někdo, kdo ti k němu pomůže. Ale všechno vždy závisí pouze na tobě a tvém rozhodnutí."

Jednorožec se vznášel po mém boku. Uklidňoval mě svým hlasem a naplňoval mě nadějí, láskou a odvahou. Brána byla otevřená dokořán. Celou dobu. Proč jsem si toho nikdy nevšimla?
"Protože dosud sis nebyla jistá, že chceš projít. Ať už se jedná o cokoli, vždy raději vyčkej, až budeš mít jistotu v tom, co chceš. A až pak se rozhoduj. Jakmile vyslovíš přání, začne se naplňovat. Jakmile se rozhodneš přijít k bráně, objeví se mrak, který tě k ní donese. Vždy ti někdo pomůže v naplnění tvých přání... ale nejprve se musíš pevně rozhodnout, co si budeš přát."

Stáli jsme na rozhraní našich světů. Při pohledu dolů jsem viděla pouze nekonečné množství bílých obláčků, které nadšeně rejdily oblohou a povzbuzovaly mě k tomu prvnímu krůčku, jenž měl zahájit mou novou cestu.
"Připravená?" podíval se na mě můj společník. "Tak pojďme."

Chyť se mých křídel a poleť

14. září 2010 v 23:24 | Ariella |  Veršování
***

Chyť se mých křídel a poleť se mnou
přes nejvyšší vrcholky překrásných výšin,
poletíme spolu v dešti za mrakem,
i ve slunci za chmýřím z pampelišek.

Vždyť cítit se šťastný znamená stát se Bohem,
pánem svého srdce, života i světa,
a umění sdílení je dar třpytivých světélek,
které se s láskou snášejí ze zářivého nebe.

Tak vznáší se lidé, co milují své zázraky,
posílají dolů ostatním svá světélka i motýly,
aby nikdo z nich nikdy nezapomněl,
jak vysoko mohou vzlétnout.

***


Brána do říše přírodních kouzel

14. září 2010 v 23:18 | Ariella |  Svět víl
Žily byly dvě kamarádky, které se rozhodly vyjít si do přírody na procházku. Nebylo třeba chodit moc daleko, když hned poblíž bylo krásné klidné místo na břehu řeky... a tak se svalily do měkké trávy, natáhly si na ni deku a pozorovaly slunečné modré nebe bez jediného obláčku.
Když zavřely oči, poslouchaly zpěv ptáků, šumění tekoucí řeky, vanoucí vítr a čmeláky v malých kvítečkách okolo naší deky. V takovém krásném uvolnění přestaly mít pojem o čase. Najednou jako by se ocitly v nekonečnu.. v nádherném uvolněném nekonečnu, kde vše plyne samo tak, jak je to dobře.

Po několika hodinách slunění a odevzdávání se přírodnímu okouzlení, se dvě kamarádky vydaly do místního parku. Posadily se na lavičku a prohlížely si knížečku s obrázky víl, skřítků a lesních mužíčků, až je okouzlil růžový kvetoucí strom, jenž se zdál být přímo pohádkovým vílím stromem...



Nemohly odolat doteku jeho kůry, ani jeho růžovým lístkům, z nichž se některé snášely do trávy jako snížek. Pokládaly do lístků malinkaté šišky a jiné suché plody opadané ze stromů... A jak tak sbíraly spadané lístky, začaly vidět mnohem více krásy, než kdy předtím. Přiblížením jejich očí do malinkého světa mezi stébly trávy se před nimi zjevily úžasně prokreslené detaily těch nejmenších bytůstek, jakými byli mravenečkové, drobné mušky, včelky i čmeláci. Obdivovaly spolu s malými obyvateli parku krásy rozkvetlých sedmikrásek, pampelišek i dalšího kvítí, zatímco ve svých srdcích vítaly stále více lásky - ať už ke kouzlu přírody, samy k sobě, nebo ke všemu živému na této překrásné planetě.


"Ta plastová lahev by tam ale být neměla." řekla první dívka své společnici a namířila si to k lahvi pohozené u stromu opodál. Jakmile ji hodila do koše, cítila se svěže a spokojeně, neboť právě udělala něco hezkého pro své malé společníky. Broučkové, mušky i motýlci mohli v této nedbale pohozené lahvi naleznout svoji smrt, vždyť je to pro ně vlastně past, ze které už by se třeba nedostali ven...
Dívka přemýšlela nad tím, jak hluboký smysl se skrývá v tak obyčejném zvednutí lahve ze země a vyhození do koše... Přemýšlela také nad důvodem, proč ji nevyhodili lidé, kteří ji v trávě nechali, když koš stál pouhých pět metrů dále.
A jak se tak s myšlenkami navracela zpět ke své kamarádce, uviděla na zemi v trávě malinké bílé peříčko.
"Mají radost!" pověděla jí kamarádka, když peříčko uviděla také. "Jsou rádi, že jsme jim pomohly. A víš co? Já jsem tam mezi listím našla pětikorunu!"
Byla to znamení vděčnosti? Měla to být odměna za pomoc obyvatelům tohoto přehlíženého lučního světa? Jestliže ano, pak byla projevena vskutku neuvěřitelným a milým způsobem :)


Kamarádky se procházely okolo stromu, který svým vzhledem a spoustou dutin připomínal pohádkové schovávanky pro malé skřítky nebo zvířátka. Okolo něj byla opadaná kůra a mezi kousky kůry rostlo několik drobných hříbečků.
"Tady oni určitě bydlí." pousmála se jedna z dívek, při vzpomínce na obrázky skřítků v knížce, kterou si prohlížela na lavce.
"Pojď se sem podívat!" zavolala na ni druhá. "Tomu nebudeš věřit!"
V trávě byl schovaný lesní mužíček!
A ne jen tak ledajaký - byl to skutečný lesní mužíček, přesně jako z pohádek a obrázků z knížek.


"Oni nás tady vítají!" zvolala nadšeně a její kamarádka se do onoho úžasu ponořila zrovna tak.
"To je úžasné! Jsou tady! Jsou tady všude kolem nás..."
Víly, skřítkové i lesní mužíčci se pousmáli. Přece jen nalezli hodné lidské bytosti, které se jich nebojí a které se s nimi rády podělí o štěstí z krás přírody...

* * *

Lidé jako domácí skřítci

14. září 2010 v 23:12 | Ariella |  K zamyšlení
Je krásné vědět, že všechno je dokonalé a nikdy to nebylo jinak... Je krásné vědět, že člověk nikdy neudělal nic špatného. Mohla bych se o tom rozepsat, ale byl by to velmi dlouhý sloh, který byste snad ani nedočetli do konce...


Cvrček

14. září 2010 v 22:50 | Ariella |  Veršování
***

Na paloučku seděl cvrček,
houpal nožkama a zpíval,
až každou květinku okolo
zahrnul radosti příval.

Fidlal na housličky své,
brnkal jemně o drobné strunky
Vesele zdravil kameny,
lesíky, louky i všechny tůňky.

Seděl tam a popěvoval si,
štěstí své uchopil za ručku,
poslouchal doprovod vánku
i kouzelné tóny z potůčku.

Lístečky padaly z větví,
lehce se houpaly v básni
stvořené srdíčkem broučka,
jež každý nový den zkrásní

Sluníčko svými paprsky
naladí cvrčkovi housličky,
Strunkami rozezní louku,
třebaže je tak maličký.

Zamračila se obloha,
jeho však hezké písně napadly
Palouček dál radostnil
a cvrček všem mával tykadly.

Květiny se na něj smály,
z květů koukali čmeláci -
ti cvrčkovi děkovali,
že svou radost neztrácí.

***

Na paloučku sedí cvrček,
klidně se usmívá na mráčky,
a z každé tmavé mlžiny
vytváří sněhobílé obláčky.

Žádný stín ho netrápí
Nikdy nesmutní pro trošku šera..
A na své housličky v palouce hrává
od rána až do večera.

***



Blackmore's Night - World Of Stone

11. září 2010 v 21:56 | Ariella |  Oblíbené písně
***

Bring to me all of my arrows
Bring to me my crossbow too
I fear we might need them both
Before the night is through

Once a world of glittering hope
This world is not the world we knew
The only light left to shine
Is between me and you

On our own
In a World of Stone
We are not alone

I had once believed in angels
They were everywhere I looked
A gentle hand guiding me
To give more than I took

But I have died a thousand times
Watching all these angels fall
Their lonely eyes haunt me still
We will avenge them all

Bring me mead and bring me ale
To help us face this fight again
Good fortune will shine down on us
Together we will win

And they will never break our spirit
We will never turn and run
And we will rise stronger still
When we stand as one!

***



Koncert Blackmore's Night

10. září 2010 v 12:51 | Ariella |  Z mého světa
Už půl roku jsem se těšila tak moc, jak to jen bylo možné. Stejně tak se mnou i Kuba, Ivanka a Tonda, kteří se na naši výpravu do Prahy přidali. Koncert folk-rockové skupiny Blackmore's Night - to bylo pro nás něco nadpozemského, neuvěřitelného a... nedosažitelného. A pak jsem viděla datum koncertu a mamka jen tak prohodila, že jako dárek k mým dvacetinám by to mohlo být fajn. Hleděla jsem na ni s otevřenou pusou :D
A tak jsme koupili lístky. Čekalo nás další velké překvapení - když jsme dali vědět, že budeme mít na koncert středověké kostýmy, dostali jsme místa v prostřední části sálu, v druhé řadě a přímo před pódiem!

Najednou to bylo tady. Zrušila jsem zkoušku z anorganické chemie, abych si ušetřila stres a mohla se naplno těšit na koncert. Poté, co jsme se konečně dostali na nástupiště (9 a 3/4 :D), nastoupili jsme do expresu (spěšný vlak do Bradavic :D) a vyjeli na výpravu do velkoměsta. Cestou jsme projeli několik tunelů vykopaných skrze pohoří, takže změny tlaku zanechávaly těžké následky na mém sluchu... ale během dne se to potom zase vyrovnalo :)

Cesta do Prahy :)


V Praze jsme se rozdělili na dvojice. Ivanka s Tondou šli někam spolu, zatímco já a Kuba jsme se vydali do centra města, aby Kuba mohl rozvinout své průvodcovské a vševědoucí schopnosti a ukázat mi nejdůležitější místa v našem hlavním městě :) Vydali jsme se k orloji, kde nám nabízely dvě anglicky mluvící paní společnou fotografii (ti cizinci jsou všichni tak příjemní a srdeční :)) a když jsem snědla několik kakaových buchtiček a slaninových brambůrků, pokračovali jsme v cestě ke katedrále sv. Víta.
Chvíli trvalo, než jsme vyšlapali otřesné schody vedoucí až nahoru, a než jsme našli vchod do katedrály. Svěcená voda měla velmi uklidňující i povzbuzující účinky :) Kvůli obrovskému množství turistů jsme si však jen prohlédli krásná okna a mazali zase pryč.
Debata na lavičce v podzimním chladu byla výjimečná, přestože by jindy byla naprosto obyčejná. Patřila zkrátka k našemu výletu :) Poté jsme se vydali na Karlův most a se slinami i v uších jsme hleděli na krásné šperky a věci, které tamější obchodníci vyráběli. Kuba mě provedl i uličkou plnou matriošek, které byly na Prahu dost otřesné, když jsou typické pro Rusko.
Kolem šesté hodiny jsme se vydali na metro, párkrát jsme přestoupili a stáli jsme před Kongresovým centrem - místem konání koncertu naší milované a zbožňované skupiny. Když jsme vstoupili dovnitř a zahlédli nějakou slečnu v krásných středověkých šatech, rozhodli jsme se, že si oblečeme naše kostýmy.

Kuba v kostýmu :)

Po osmé hodině nás konečně pustili do sálu (poté, co mi sekuriťáci zakázali foťák a donutili mě ho zanést do šatny z důvodu zákazu pořizování audiovizuálních záznamů) a před námi se zjevilo krásné osvětlené pódium se spoustou dekorací, vyzdobené kameny, rostlinami a kulisami hradeb, a zanedlouho řadami v publiku začal procházet dudák Albert, který nás přivítal několika písněmi, u kterých si hrál jak na dudy, tak i na niněru.
Lidé stále ještě přicházeli, nicméně my s Kubou, Ivankou a Tondou zírali za jednu z kulis, kde jsme několikrát zahlédli Ritchieho Blackmore - rockovou legendu a manžela zbožňované a dokonalé zpěvačky Candice Night. Po půl hodině jsme se dočkali. Na scénu naběhli minstrelové (hudebníci) a nakonec také samotná Candice. Byla překrásná, milá a nadšená, a my jsme zírali a nemohli jsme uvěřit tomu, že je tam na tom pódiu opravdu vidíme. Uvítali nás oblíbenou skladbou Locked Within A Crystal Ball, a poté i slovně.

Candice



Stále jsme nemohli věřit tomu, že tam opravdu jsme. Ale když po dalších (skvělých!) skladbách zahráli World of Stone, začaly mi téct slzy z očí - ta atmosféra se nedala nijak popsat, šlo ji jen cítit. Zvuk byl perfektní, andělský hlas Candice byl naprosto dokonalý a plný nádherné mystické energie, a Ritchie spolu s minstrely tomu dodávali naprosto dechberoucí hudbu. World of Stone mě naprosto spoutala svým kouzlem. Když se ke konci za kulisami objevovaly blesky, tak mi těch slz teklo z očí snad tisíc... a myslím, že jsem nebyla jediná. TOHLE musí člověk ZAŽÍT.


...


Celý koncert byl prodchnutý jak magickou energií, tak radostí a veselím, které zpěvačka i její doprovod vysílali celému sálu. Vtípky a milé komentáře Candice a Ritchieho ("We have a baby... Sleeping like mummy and drinking like daddy :P ") střídaly vtipné scény minstrelů, dokonce při hraní písně Toast to Tomorrow zanechala Candice zpěvu, rytmus pokračoval a vynořil se klávesista s blonďatou parukou a do rytmu středověké písně začal hulákat "Raa-maa-ra-ma-maa, laa-laa-ola-laa" a společně vytvořili dokonalou parodii na Lady Gaga :D
Publikum tleskalo a výskalo a my jen nestačili zírat, kolik veselí dokážou hudebníci způsobit :D

Když začala Candice zpívat All The Fun Of The Fayre, několik slečen a mladých mužů vyskočilo z první řady a začalo tam tancovat. Zpěvačka měla velkou radost, chválila je a vyzývala i nás stále sedící, abychom také tančili :) A my se přidali. Stáli jsme PŘÍMO U PÓDIA a Candice byla od nás jen metr nebo dva. Jako bychom před sebou měli anděla a jen na něho zbožně hleděli... a ono tak vlastně i bylo. Následovala i píseň Home Again, u které jsme tam tancovali a skákali, zatímco Candice nám střídavě přibližovala mikrofon, když jsme hulákali společnou pasáž "Oh, it's good to be back home again!!"
A k tomu všemu potom zahráli i naši(!) nejoblíbenější a nejmilovanější píseň Fires At Midnight, která nám doteď zní v uších. Nevěřila jsem tomu, že stojím přímo před úžasnou a překrásnou zpěvačkou a že se v jednom momentě vydala přímo k nám a stála asi třicet centimetrů od nás!
Přestože nás chvílemi napadali "security gorillas" s tím, že se máme stáhnout, protože ostatní lidi přes nás nic nevidí, užili jsme si ty momenty pod pódiem tak moc, jak jen to bylo možné.
Přidala se mezi nás také malinká starší paní s berličkou, opřela se o pódium, radovala se s námi a pořídila ty nádherné fotečky, které můžete vidět v galerii :)

Candice

Když se přišel konec koncertu, všichni jsme tleskali, přestože jsme za těch pár hodin tleskání měli už ruce ve stavu, jako bychom týden dělali s motykami v dole, a zatímco Candice podepisovala lidem plakáty, kytarista v úžasném kloboučku podával lidem ruce na rozloučenou - a mezi těmi šťastnými jsme byli i MY!!! :)
Ano, podal mi ruku Sir Robert of Normandy! :)

Cestou zpátky jsme skučeli, neboť hodina dřepění před pódiem u zpěvačky si vyžádala svou daň, ale přesto jsme do metra úspěšně nastoupili a vydali se na nádraží na noční vlak. Protože jsme měli hodinku volno, šli jsme s Kubou ven a sledovali noční pražské nádraží, debatovali, a když nám ta hodinka utekla, nastoupili jsme do nočního expresu, natáhli se, a zatímco Kuba lehce bděl (aby nás náhodou nějací jiní Češi neokradli) já usnula jako dřevo - s písněmi, které stále zněly po celou dobu v mé hlavě.
Po návratu do Olomouce jsem si připadala jako po opici - Kuba mě probudil zrovna v nejtvrdší fázi spánku :) Venku pršelo jako už dlouho ne, ale přesto jsme došli až k němu, umyli si nohy (z dobrého důvodu :D) a konečně usnuli.

Bylo to úžasné... nádherné... nepopsatelné...
A perličkou na konec bylo zjištění, že jsem Kubovi v jeho pokoji zanechala na památku své smradlavé ponožky :D

Nový svět

7. září 2010 v 23:45 | Ariella
Možná svůj nový svět opravdu rozsvítím :) Nebyla jsem si jistá, nakolik je to potřeba, ale zřejmě potřebuju zase nový prostor pro nové myšlenky a své nové já. Prostor pro věci, které nemůžu zveřejnit jen tak na svých stránkách nebo které se tam prostě nehodí. Uvidíme :) Strašně moc potřebuju obnovit svůj svět psaní. Stejně tak můj vysokoškolský život, studijní zážitky, hovory s přáteli a pomocníky, stejně jako kreslení, písničky a své zájmy. Už se těším. Asi dám prostor své tvořivost hned, jakmile udělám tu zkoušku z anorganické chemie a vrátím se z koncertu Blackmore's Night. Juchů! :)